O výchově a sportování dětí s Marianem Jelínkem: Emoční vazba

V prvním díle seriálu O výchově dětí a sportování s Marianem Jelínkem jsme se věnovali tématu implicitního učení. S tím svým způsobem souvisí i emoční vazba, kterou rozebereme v tomto díle. Emoční vazba není totiž důležitá jen ve sportovních začátcích dítěte, emoční vazba bude dítě provázet celý život.

Emoční vazba u dítěte představuje určité pouto k tomu, co dítě dělá. Opakem je poté vazba racionální vazba, tedy že určitou činnost dělá především z určitého logického účelového důvodu. Tyto vazby si dítě buduje po celý život nejenom k různým sportovním aktivitám. V začátcích ale převažuje hlavně emoční složka. „Děti přemýšlí především emocí. Pokud umím emoční vazbu vybudit, potom děti dělají všechno s radostí,“ vysvětluje Jelínek.

Rozlišujeme tři základní druhy emoční vazby. První je emoční vazba vrozená, tedy taková, o které říkáme, že ji u dítěte pozorujeme už od mala. Často je ale formovaná samotnými zájmy rodičů či okolím, v jakém dítě vyrůstá. „Já ji proto dávám v uvozovkách. Nás zajímaná hlavně emoční vazba získaná,“ doplňuje Jelínek.

Získanou emoční vazbu si dítě buduje postupně a může být vybuzena třeba i u věcí, ke kterým má zpočátku neutrální vztah. Nicméně určitý spouštěč způsobí, že daná aktivita, třeba hokej, začne dítě bavit. „U dětí jsou hlavním spouštěčem rodiče, trenéři a lidé, kteří jim ukazují danou činnost. A důležité je, jakým způsobem to ukazujeme, jakým způsobem ji trénujeme, jaké podmínky tomu dáváme, protože díky tomu si uvědomíme, jakou neseme zodpovědnost.“

Třetím druhem emoční vazby, která ale není tak důležitá jako získaná emoční vazba, je náhodná.

V podstatě lze tedy říci, že záleží hlavně na lidech v blízkosti dítěte. Jakým způsobem jsou schopny děti zaujmout, aby si děti aktivitu vzaly za svou a začaly do ní samy své emoce investovat.

Jako příklad Jelínek uvádí japonskou Suzukiho školu pro malé houslisty, jejíž motto zní: „Učíme hru na housle tak, aby dítě nevědělo, že se učí hrát na housle.“ A podobně by to mělo být i v hokeji.

„Chceš-li být hokejistou, musíš milovat hru jménem lední hokej. Chceš-li vyhrávat, musíš milovat tu činnost.“

Marian Jelínek, hokejový trenér a odborník na sportovní psychologii a mentální coaching

Primárně by tedy dítě nemělo chodit na hokej, aby dělalo hokej. Získanou emocí může být například vztah k trenérovi, partě a kamarádům. Emoční vazba pak může plynule přejít na samotnou hru. Základem nicméně je, aby dítě nechodilo na žádný sport, nejenom hokej, z donucení.

Nicméně většinou přes emoční vazbu k činnosti dosáhneme cíle, ale opačným směrem už je to těžší. Ne vždy se vazbou na cíl zlepší dítě i v samotné činnosti. „Primární je vytvořit silnou emoční vazbu k činnosti, protože pokud miluju hru jako takovou, mám daleko větší předpoklad k tomu mít i výsledky.“

"Když ale dítě získá vazbu k výsledku či vítězství, získá tím v podstatě vazbu ke statickému cíli, kterým výsledek bezesporu je. Naopak činnost je dynamická pozice, ve které se dítě může zlepšit. Statickou pozici ale ve většině případů nemáme pod kontrolou. Nikdo si nemůže být jistý, kdo daný zápas vyhraje a jaký bude výsledek. Pod kontrolou naopak mám úsilí, které vložím do dané činnosti,“ vysvětluje Jelínek.

Emoční vazba pomáhá dětem nejenom v jejich sportovních začátcích, ale je dobrou přípravou i pro dospělost. I tehdy totiž budou jejich vztah k práci formovat dvě složky energie. „První složkou je složka seberealizační, která pramení z toho, že mě činnost baví. A druhá složka je motivační, tedy racionální odůvodnění dané činnosti.“ Nejen proto je důležité na seberealizační složce pracovat už mládí.