O výchově a sportování dětí s Marianem Jelínkem: Implicitnost

V rámci projektu Pojď hrát hokej jsme nejen pro rodiče malých dětí připravili sérii videí, která mají zprostředkovat názory hokejového trenéra a renomovaného odborníka na oblast sportovní psychologie a mentálního coachingu Mariana Jelínka. Myšlenky, které se vám Marian pokusí v této sérii předat, nebudou sloužit jako návod k vašemu chování. Měly by být spíše impulsem k přemýšlení nad smyslem sportování dětí a podstatou správného prožitku při něm. V prvním z celkem deseti dílů nového seriálu se zaměříme na implicitní učení.

Co si pod tímto pojmem vlastně představit? V podstatě se jedná o neuvědomělé učení, které vychází z člověka samotného. „Představte si třeba, že si dítě vezme míč a jde si na zahradu kopat. Samo objevuje kopy, samo se učí balon ovládat. Dříve jsme hrávali sami hokej a fotbal, nikdo nás netrénoval, všechno šlo z dítěte samotného,“ vysvětluje Marian Jelínek.

Problémem doby nicméně je, že stále méně a méně dětí se sebere a jde si s kamarády zahrát nějakou hru na hřiště. „Implicitnost zmizela. Všimněte si, že děti už si dnes nejdou po škole hrát ven,“ podotýká.

„Je důležité si uvědomit, že tím, že dítě něco objevuje samo, nám prokazatelně dává najevo, že ho to baví. Kdyby si nechtělo jít hrát, tak si hrát nejde.“

Marian Jelínek, hokejový trenér a odborník na sportovní psychologii a mentální coaching

Nicméně zádrhel není v tom, že by dnešní děti byly méně nadané nebo línější. Jelínek vidí problém v širokém spektru možností, které dnešní děti mají. „V současnosti je těch možností tolik, že samy od sebe implicitnost už neprokazují.“

Opakem je explicitní učení, tedy takové, kdy je dítě bez své vlastní iniciativy nějakým způsobem přiměno k tomu, aby vytvářelo aktivitu, respektive ji provádělo podle určitých scénářů předepsaných někým z vnějšku. „Tatínek třeba řekne: ,Pojď si se mnou kopat.‘ A pak dítěti vysvětluje placírku, bodlo, nárt. Podobně je to i v hokeji nebo tenisu. Je důležité si uvědomit, že tím, že dítě něco objevuje samo, nám prokazatelně dává najevo, že ho to baví. Kdyby si nechtělo jít hrát, tak si hrát nejde.“

Zřejmou nevýhodou explicitního učení je ten fakt, že nepoznáme, zda daná aktivita dítě baví, či nikoliv. Dítě si jde hrát proto, že mu to řekl tatínek, maminka nebo trenér.

„Máme plno hokejistů, kteří umí herní činnosti jednotlivce, velice dobře bruslí, když rozeberete hokej na jednotlivé položky, tak zjistíte, že jsou výborně připraveni. Pak ale přijde hra samotná a tam dochází k velkému problému. Je to podobné, jako když znáte noty. Taky to hned neznamená, že umíte skládat symfonické skladby.“

Marian Jelínek, hokejový trenér a odborník na sportovní psychologii a mentální coaching

Implicitnost sama o sobě je nepostradatelnou věcí při tvorbě vztahu k danému sportu. Bez určité míry explicitního učení se ale neobejde. Pokud by bylo dítě ponecháno bez dozoru, respektive bez dohledu, který by ho mohl usměrňovat a dávat cenné rady, mohlo by získat návyky, kterých by se v pozdějších letech jen těžce zbavovalo. Příkladem může být třeba špatné bruslení. „Ze začátku do pěti až šesti let je ale podstatná právě implicitnost,“ zdůrazňuje Jelínek. „Pokud implicitní učení přeskočíme a jdeme hned na explicitní, nepodaří se nám hráče rozvinout natolik, jako se nám například dařilo rozvíjet hráče naganské éry.“

Problémem dnešní doby jsou i přehnané nároky, které jsou na malé sportovce kladeny již od útlého věku. „Vytváříme v podstatě stroje na bruslích, kdy de facto explicitní aspekt převažuje nad tím implicitním, který v pozdějším věku zkrátka chybí.“